(25. 11. 2022; zdroj SD EU rozhodl o výkladu některých ustanovení směrnice proti praní peněz - Judikatura - Advokátní deník (advokatnidenik.cz)) Soudní dvůr EU zveřejnil dne 22. listopadu svůj rozsudek ve spojených věcech C-37/20 | Luxembourg Business Registers a C-601/20 | Sovim, podle něhož platí, že ustanovení, podle něhož musí být informace o skutečných majitelích společností zapsaných v rejstříku na území členských států vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti, je neplatné.
V souladu se směrnicí proti praní peněz 1 byl lucemburským zákonem přijatým v roce 2019 2 zřízen Registre des bénéficiaires effectifs (Registr skutečných majitelů), ve kterém musí být uvedena a uchovávána celá řada informací o skutečných majitelích registrovaných subjektů. Část těchto informací je přístupná široké veřejnosti zejména přes internet. Tento zákon rovněž stanoví možnost skutečného majitele požádat Luxembourg Business Registers (LBR), který je správcem registru, aby přístup k takovým informacím v určitých případech omezil.
V tomto kontextu byly u Tribunal d’arrondissement de Luxembourg (Obvodní soud v Lucemburku) podány dvě žaloby, z nichž jednu podala jistá lucemburská společnost a druhou skutečný majitel jiné lucemburské společnosti, kteří se bezúspěšně domáhali, aby LBR omezil přístup široké veřejnosti k informacím, jež se jich týkají. Tento soud, který měl za to, že zpřístupnění takových informací může vést k nepřiměřenému riziku zásahu do základních práv dotčených skutečných majitelů, položil Soudnímu dvoru sérii předběžných otázek týkajících se výkladu některých ustanovení směrnice proti praní peněz a jejich platnosti z hlediska Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
Velký senát Soudního dvora ve svém rozsudku z 22. listopadu 2022 konstatoval, že ustanovení směrnice proti praní peněz, podle něhož musí členské státy zajistit, aby informace o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku na jejich území byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti, je z hlediska Listiny neplatné. Podle Soudního dvora představuje přístup široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích závažný zásah do práva na soukromý život zakotveného v článku 7 Listiny a do práva na ochranu osobních údajů v článku 8 Listiny.
Zpřístupněné informace totiž umožňují potenciálně neomezenému počtu osob informovat se o faktické a finanční situaci skutečného majitele. Kromě toho jsou potenciální důsledky pro subjekty údajů plynoucí z případného zneužití jejich osobních údajů zhoršeny skutečností, že jakmile jsou tyto údaje zpřístupněny široké veřejnosti, mohou být nejen volně vyhledávány, ale rovněž uchovávány a šířeny.
Soudní dvůr však uvedl, že předmětným opatřením sleduje unijní normotvůrce cíl spočívající v předcházení praní peněz a financování terorismu, a to tím, že se s pomocí zvýšené transparentnosti vytvoří prostředí méně náchylné ke zneužití k těmto účelům. Podle Soudního dvora tak normotvůrce sleduje cíl obecného zájmu, kterým lze odůvodnit i závažné zásahy do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny, a že přístup široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích je vhodný k tomu, aby k dosažení tohoto cíle přispěl.
Soudní dvůr ovšem konstatoval, že zásah, jenž s sebou toto opatření přináší, není ani omezený na to, co je nezbytně nutné, ani přiměřený sledovanému cíli. Mimo skutečnost, že předmětná ustanovení umožňují zpřístupnit veřejnosti údaje, které nejsou dostatečně vymezené ani identifikovatelné, představuje režim zavedený směrnicí proti praní peněz podstatně závažnější zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny než dřívější režim (jenž kromě přístupu příslušných orgánů a některých osob stanovil přístup kterékoli osoby nebo organizace, která může prokázat oprávněný zájem), přičemž tento závažnější zásah není kompenzován případnými výhodami, jež by mohly vyplývat z nového režimu oproti staršímu, pokud jde o boj proti praní peněz a financování terorismu. Konkrétně Komisí namítaná případná obtížnost přesného nastavení případů a podmínek, za nichž je takový oprávněný zájem dán, nemůže ospravedlnit to, aby unijní normotvůrce stanovil přístup široké veřejnosti k předmětným informacím.
Soudní dvůr dodal, že fakultativní ustanovení, která umožňují členským státům podmínit zpřístupnění informací o skutečných majitelích registrací online a stanovit za výjimečných okolností odchylky od přístupu široké veřejnosti k těmto informacím, nemohou sama o sobě prokázat ani vyvážené poměření mezi sledovaným cílem obecného zájmu a základními právy zakotvenými v článcích 7 a 8 Listiny, ani existenci dostatečných záruk umožňujících subjektům údajů účinně chránit své osobní údaje před rizikem zneužití.
Úplné znění a shrnutí rozsudku se zveřejňuje na internetové stránce curia.europa.eu v den vyhlášení.